|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| Sedím si zase v rohu pod stolem a kdysi bílá lednice mi opakuje stále stejnou melodii. Dělám si z ní legraci a ona nepřestává. Líbí se jí to, tak jako mně. Židle si pobrukuje cosi známého, ale nevím, odkud to znám. Skříně se do jejího rytmu otvírají a nepříjemně vržou. Nevím, jestli je chci poslouchat. Vysmívají se mému strachu a hlouposti. Jistota se nedá koupit. Asi nenávidím někoho známého, když venku možná padá listí. Poslouchám židli a ve dveřích červotoč. Hrnce začínají překřikovat jeden druhého. Drsný zvuk. Okno se samo otvírá. Já z něj dobrovolně nevypadnu. Možná skok, jen vteřina v rozhodnutí, snad překližka. Nechápu, není tu logika. Ubrus se polil studenou raní kávou a odpadkový koš zhnuseně zhasíná světlo v ložnici. Mám zlost, ale přejde to. Už je tma a bojím se svých snů. Přijdou a sní (o) mě. Mé vzpomínky na vůbec nic a pouhé iluze o ničem. Marnivosti, oslovení, žádost. Nechci znát. Černá voda z vodovodu a s ní i slaný písek. Škeble je rozšklebená a prchá. Spím. Možná je to sen. Možná ne.
|
|
|
